Louis Julien-Petit (na obrázku) je režisérem kasovního trháku Neviditelné, které v předpremiéře promítá Filmové OKO Havlíčkův Brod už ve středu 12. června 2019

Louis-Julien Petit: Neviditelné

Přinášíme vám rozhovor s režisérem filmu Neviditelné Louisem-Julienem Petitem, který bude v následujících řádcích rozebírat svou fascinaci tématem žen bez domova, vznik nebo obsazení filmu. Předpremiéra tohoto kasovního trháku, který plní kina po celé Evropě, začíná v Klubu Oko Havlíčkův Brod již ve středu 12. června od 20:00.

Tak vznikl nápad

V srpnu 2014 mi dala Claire Lajeunie (režisérka dokumentu o ženách bez domova Neviditelné ženy: jak přežít na ulici, jenž natočila pro France 5) přečíst svou knihu (Sur la route des invisibles). Tu napsala jako jakýsi doplněk k tomuto dokumentu. Líčí v ní setkání, rozhovory a vztahy s těmito ženami a vše, co ji kolem daného tématu zaskočilo.

Ta kniha mě překvapila: vůbec se nenesla ve faktografickém, sociologickém a vážném duchu, jak jsem od tohoto tématu očekával. Právě naopak: ocitnul jsem se uprostřed nesmírně lidského příběhu, se všemi rysy tragikomedie. Ženy z této knihy byly navzdory svým dramatickým osudům velmi komplexní, dojemné a často i legrační. Knihu jsem zhltnul za dvě hodiny. Pobouřila mě i nadchla zároveň. Takže jsem se hned obrátil na svou produkční Lizu Benguigui, která ke knize obratem získala práva.

Hlavní hrdinky při společném setkání v denním centru na okraji Paříže ve filmu Neviditelné. V předpremiéře uvádí Filmové OKO Havlíčkův Brod už ve středu 12. 6. od 20:00

Mravenčí práce při sbírání informací

Byli jsme hluboce přesvědčení, že tyto portréty zároveň křehkých i bojovných žen budou skvělým námětem pro hraný film. Jsou mezi nimi ženy jako Catherine, padesátnice, které spí, kde se dá. Anebo taky pětadvacetiletá Julie, která svou situaci zcela popírá. Okamžitě jsem je viděl jako filmové postavy, plné rozporů, okouzlující a iritující zároveň.

Podobně jako v případě Diskontu a Carole Matthieu jsem věděl, že se do tohoto světa musím plně ponořit, abych ho pochopil a dokázal ho co nejvěrněji zachytit. Více než rok jsem se setkával se ženami bez domova v různých útulcích po celé Francii a zároveň jsem mluvil i se sociálními pracovnicemi (tedy převážně také se ženami), abych se seznámil s jejich profesí. Brzy mi došlo, že bych se chtěl zaměřit na dvě kategorie žen, které jsou „neviditelné“ jak v naší společnosti (sociální pracovnice a ženy, jimž chybí střecha nad hlavou), tak v jejich každodenních interakcích.

Komedie jako tón vyprávěného příběhu

Došlo mi, že nejlépe se k vyprávění příběhu těchto žen hodí komedie, podle tradice britských sociálních komedií jako Do naha! (Peter Cattaneo), Pride (Matthew Warchus) a Moje krásná prádelnička (Stephen Frears).

Chtěl jsem natočit film plný světla a naděje, zaměřený na úzkou skupinu, její soudržnost a vzájemnou podporu tváří v tvář nepřízni osudu. Už jen z úcty k těm ženám, které si často dělají legraci samy ze sebe a odmítají jakoukoli sebelítost, jsem chtěl, aby se s nimi diváci ponořili do světa plného obtíží a nejistoty. Nicméně jsem ho chtěl ukázat prostřednictvím komických a dojemných situací. Musel jsem postavy rozvinout v celé jejich komplexnosti bez skepse i bez soucitu a zůstat při tom věrný skutečným ženám, které jsem potkal.

Společná zábava na diskotéce aneb denní centrum na okraji Paříže pomáhá svým klientkám i přes nepřízeň osudu a úřadů. Úžasná lidská francouzská komedie Neviditelné začíná už 12. června od 20:00 v Klubu Oko Havlíčkův Brod

Film Neviditelné používá humor jako ochranný štít. Je to film o bojovnicích, tragikomický epos, kde je samotný boj důležitější než kvaziutopický ideál, kterého se snaží dosáhnout. Jejich zbraně nejsou vždy legální a jejich úspěch tkví ve společném cíli, ve sdíleném dobrodružství.

„Neviditelné“: V nejistotě

40 % lidí bez domova ve Francii tvoří ženy. Možná nám to tak nepřipadá, protože mají tendenci se schovávat, aby se chránily před pouličním násilím. Maskují se a stávají se skutečně neviditelnými. Pár měsíců před natáčením jsme spustili obrovskou castingovou operaci. Chtěl jsem do rolí žen bez domova obsadit neprofesionální herečky. Dali jsme si za cíl najít asi padesát žen, které samy zažily život na ulici, bývalé ženy bez domova, které jsou dnes „stabilizované“ nebo žijí v útulcích.

Na „konkurzech“ jsme jich viděli přes 150. Každá z nich dostala hodinu, aby před kamerou mluvila o svém životě a nic nezamlčovala. Abych co nejlépe rozpoznal jejich osobnost a mohl pozorovat, jak se chovají (samy i ve skupině), jsme pak zorganizovali workshopy. Tam jsme si tyto herecké aspirantky „otestovali“ a rozhodli se, které z nich postoupí dál.

Každou z nich jsem požádal, aby si vybrala nějakou přezdívku podle ženy, kterou obdivují. Na place jsme tedy neznali jejich skutečná jména. Během dvouměsíčního natáčení vystupovaly jako Edith (Piaf), Brigitte (Macron), Lady Di (princezna Diana), Simone (Veil), Marie-José (Nat), Mimie (Mathy) atd. Jakmile dostaly možnost se skrýt za jinou osobnost, zapomněly na kameru, která je natáčela. Našly odvahu být zcela autentické.

V „bezdomoveckém ansámblu“ byly jen dvě profesionální herečky: Sarah Suco (Julie) a Marie-Christine Orry (Catherine). Jejich postavy se v něčem podobají ženám zobrazeným v dokumentárním filmu a v knize.

Další „Neviditelné“: Sociální pracovnice

V naší společnosti jsou i další „neviditelné“: ty, které pomáhají ostatním a nemají k tomu naprosto žádnou podporu. Moc se o nich nemluví, nejsou skoro vidět ani slyšet, a přesto jako Sisyfos tlačící svou skálu a navzdory někdy až neskutečně rigidní legislativě se snaží o tyto ženy pečovat, den za dnem, s neochvějnou jistotou, že jejich začlenění zpět do společnosti je možné.

Také sociální pracovnice denního centra na okraji francouzské metropole potřebují někdy pauzu a odpočinek po boku svých manželů či partnerů. Skvělá, lidská a dojemná komedie Neviditelné začíná v předpremiéře již tuto středu 12. června od 20:00 v Klubu Oko Havlíčkův Brod

Ať už to jsou dobrovolnice, nebo ne, vykonávají tyto ženy nesnadné úkoly. Tato práce je nutná i příkladná, ale také nevděčná, protože se jim často od žen, které úspěšně reintegrují do společnosti, nedostane žádného uznání. Útulek ve filmu čelí nejisté budoucnosti a tyto postavy jdou daleko nad rámec svých povinností a snaží se vykonávat svou profesi i mimo systém, protože věří, že je jejich snaha správná.

Obsazení, které rozhodně není neviditelné

Ve všech filmech si herce vybírám velmi pečlivě. Abych zobrazil naši společnost věrohodně, chtěl jsem mít herce z různých prostředí, různého etnického původu i věku.

Audrey je idealistka, která funguje bez zábran a nikdy se od situace, co prožívá, nedistancuje. Udělá cokoli, aby pomohla, až někdy zapomíná i sama na sebe. Na tuto roli jsem potřeboval velmi upřímnou herečku, která by nás dokázala přivést od smíchu k slzám. Audrey Lamy má všechny tyto vlastnosti a okamžitě se s tou postavou sžila. Vzal jsem ji do útulku v Grenoblu a za necelou čtvrthodinu do týmu sociálních pracovnic zapadla. Jako by už byla v l’Envol.

S Corinne Masiero je toto má třetí spolupráce. Boj proti životní nejistotě a vyloučení je pro ni obzvlášť citlivé téma. Dlouho pracovala na inovativním projektu okolo konceptu „eko-občana“. Ve filmu hraje Manu, ředitelku útulku l’Envol, silnou ženu vyčerpanou systémem a jeho selháními. Potenciální uzavření útulku nad ní visí jako Damoklův meč. Zodpovídá za každodenní rozhodnutí v l’Envol. Snaží si co nejdéle udržet odstup od žen, o něž pečuje, dobře si totiž uvědomuje nebezpečí, které vzniká, když se hranice stírají.

Noémie Lvovsky hraje Hélène, dobrovolnici v útulku, zvláštní, zraněnou postavu, která klade špatné otázky, ale vždycky jí to díky její neuvěřitelné lidskosti projde. V útulcích, které jsem navštívil, jsem potkal mnoho žen, jako je Hélène: úžasné ženy, které skrze pomoc a záchranu druhých možná zachraňují samy sebe. Právě tato dvojakost je na nich tak dojemná.

Toto herecké trio završuje Déborah Lukumuena. Její role, s níž debutovala ve filmu BOŽSKÉ, jí vynesla Césara (francouzská obdoba Oscara) pro nejlepší herečku ve vedlejší roli. Řekl jsem jí, že se jí chystám napsat roli na tělo: Angélique, bývalou teenagerku bez domova, plnou paradoxů a úžasných postřehů, která se ocitne na životní křižovatce. Je přesně jako Angélique, kterou jsem si při psaní této postavy představoval.

Poslání filmu

Chtěl jsem vzdát hold ženám, které společnost vymazala, a těm, jež je každý den provázejí. Chtěl jsem ukázat, že navzdory propadům, které na své cestě zažily, měly před životem na ulici jiný život: práci, dovednosti… a že neztratily nic ze své osobnosti, důstojnosti, tužeb ani snů.

Především jsem chtěl ale otevřít debatu o návratu do společnosti. Existuje už řada iniciativ: Ressourceries najímají lidi, kteří mají problémy se začleňováním a ti pak přetvářejí různé předměty a vdechují jim nový život. Potom je tu Le Filon, který propaguje talent žen bez domova a pomáhá jim znovu získat místo ve společnosti. Nebo Les GEIQ, družstvo, jež se zaměřuje na potenciál lidí v obtížné situaci, kteří si nedokážou najít práci, a organizuje pro ně integrační a rekvalifikační kurzy.

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *