Roman (Jiří Konvalinka) je vrcholový cyklista, který se zotavuje ze zranění pomocí náročného cvičení a přísné životosprávy. Aby zlepšil svůj výkon, spí dokonce v kyslíkovém stanu, který si nechal postavit v ložnici. To ale těžce nese jeho žena Šarlota (Tereza Hofová), která už dlouho touží po dítěti. S každou další nocí v kyslíkovém stanu se jejich vztah proměňuje. Podaří se jim v tomto klaustrofobním prostředí ještě znovu nadechnout?
Minimalistická studie rozpadu těla a vztahu je debutem scenáristy a režiséra Adama Sedláka, který byl v roce 2015 oceněn Filmovou nadací prvním místem za nejlepší nerealizovaný scénář. Domestik byl uveden v slavnostní mezinárodní premiéře na letošním karlovarském festivalu, kam byl vybrán jako jeden ze dvou českých zástupců do prestižní hlavní soutěže.
Film koprodukovala také Česká televize. Kreativní producent Tomáš Baldýnský z České televize o spolupráci na filmu prohlásil: “V případě Domestika to byla čirá radost. Na Adamův scénář mě před třemi lety upozornil kolega Jaroslav Sedláček a já pak dva roky nechápal, proč se tenhle výrazný a nekompromisní debut s více než střídmým rozpočtem nedaří zafinancovat. Nakonec se přiznám, že mi ruply nervy a sám se autorům nabídl pomoci jim získat důvěru vedení České televize, díky níž pak film mohl konečně vzniknout. Nelitujeme, věřím, nikdo.”
ADAM SEDLÁK (1989), režisér a scenárista
Narozen v Praze. Vystudoval Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Natočil několik krátkometrážních filmů, např.: hraný snímek Tereza Dratvová, nar. 1989 (2012) a dokument Mgr. Radovan Kaluža (2011). Jeho absolventský krátkometrážní hraný snímek L. H. (2013) byl nominován na Cenu Magnesia za nejlepší studentský film. V roce 2015 obdržel první místo Filmové nadace za nejlepší nerealizovaný scénář roku k filmu Domestik. Za mini-sérii Semestr (2016) byl nominován na Cenu české filmové kritiky v kategoriích Objev roku a počin Mimo kino. Domestik (2018) je jeho celovečerním debutem, pod kterým je podepsán i jako scenárista.
Tématem snímku jsou partnerské sebezničující vztahy, posedlost hlavních hrdinů, sledujeme příběh silných individualit a jejich boj se sebou samým. Jak jste přišel na téma svého snímku?
Úplně na začátku filmu byla představa, ve které hraje kyslíkový stan. Zajímaly mě rituály, které patří k životu sportovce. Na tom všem jsem chtěl film postavit. A tak trošku udělat film o cyklistice bez kol. Scénář jsem psal v rámci několika let, takže je logické, že se film postupně měnil a vznikl z toho film, kterým Domestik je.
V roce 2015 byl Váš scénář oceněn Filmovou nadací za nejlepší nerealizovaný scénář, jaký byl vývoj projektu? Procházel scénář nějakou zásadní proměnou před samotným natáčením?
Cenu Filmové nadace jsme dostali opravdu na úplném začátku. To jsme neměli ještě ani jednu korunu. Oceněný scénář byl druhou verzí původního scénáře. Při natáčení šlo o sedmou verzi. Takže se dá určitě říct, že se to změnilo. Ale jestli zásadně? To ani já samotný už nevím. Je to prostě proces.
Film se vyznačuje originální formou, převážně se odehrává v interiérech, v prostorách jednoho bytu, nakolik bylo náročné točit v tak malém sevřeném prostoru? A kde všude jste natáčeli?
Před samotným natáčením bylo náročné si zodpovědět otázku, zda to bude lepší točit v reálu anebo je lepší postavit byt v ateliéru. Každá varianta měla svoje pro a proti. Nakonec převážil ateliér, který jsme nechali postavit v montážní hale v Kbelích. Bohužel vedle letiště. Takže natáčet někde, kde nad vámi pořád létají letadla, komplikuje natáčení neustále, především když jsme natáčeli dlouhé záběry. Každopádně 90% procent filmu bylo natočeno tam. Ušetřili jsme díky tomu mnoho cenného času, když jsme se nemuseli přesouvat kvůli lokacím.
Celým minimalistickým snímkem se táhne linka zdravého – nezdravého životního stylu. Ve filmu se objeví i již zmiňovaný kyslíkový stan, jak jste na to přišli a opravdu ho používají vrcholoví sportovci v rámci tréninku?
Kyslíkový stan není žádný můj výmysl. Opravdu je to nástroj k tomu, aby si člověk zlepšil kondici. Dokonce i Kateřina Neumannová v tom spala, pokud vím. Je však velmi náročné zde spát, člověk se vlastně přes noc dusí a je to i psychicky obtížné. Když jsem na to narazil, přišlo mi jako zajímavý nápad udělat film, kde bude antagonistou děje právě kyslíkový stan.
Co bylo pro Vás na realizaci Vašeho debutu nejobtížnější nebo naopak co Vás mile překvapilo?
Proces natáčení je pro mě nejméně oblíbená část filmu. Člověk vstává brzo ráno, chodí zase spát pozdě v noci. A v podstatě jen minimalizuje na place chyby, se kterými nepočítá. Obtížné to bylo pořád, protože jsme neustále soupeřili s časem. Nejobtížnější na celé realizaci bylo shánění finančních prostředků, i přestože je Domestik vlastně nízkorozpočtový film. Radost se dostavuje, až když to začne člověk skládat ve střižně a začne to fungovat.
Jak probíhal casting a myslel jste už na konkrétní herce při psaní scénáře?
Dělali jsme casting, ale vlastně jsme ve finále na něj tolik nedali. Častokrát herci přijdou nevyspalí, unavení. Na text se podívají pár minut před castingem. Nakonec jsem si vybral herce, kterým jsem věřil, že se na to budou hodit nejlépe a pak jsem s nimi nacvičoval.
Popište, jak pracujete s herci, zda měníte scénář během natáčení, upravujete dialogy či improvizujete na place?
Snažím se mít všechno co nejlépe před natáčením připravené, nazkoušené. Mít jasnou obrazovou koncepci, technický scénář, storyboard apod. Ale někdy se samozřejmě scéna nezdaří, člověk se pak nesmí držet své původní představy za každou cenu, ale zkusit vzít scénu třeba za úplně opačný konec. Změnit dialogy nebo to zkusit úplně bez nich. Takže bych řekl, že ten můj natáčecí proces je silně kontrolovaný, ale jen do té doby, než to nefunguje, pak hledám jinou cestu.
Herec Jiří Konvalinka musel kvůli své roli absolvovat tvrdý trénink pod vedením profesionálních trenérů, jak to konkrétně probíhalo?
Jiří trénoval pod dohledem trenéra. Měl svůj jídelníček, aby zhubnul. Trénoval jezdění na cyklistických válcích i oválu. Cvičil kondici, se kterou byl před natáčením na tom nejhůře, což odpovídalo každému netrénovanému člověku.
Na diváka při sledování padá atmosféra stísněnosti, jakou jste zvolili s kameramanem Dušanem Husárem obrazovou koncepci snímku? Ve filmu jsou časté záběry na postavy zezadu.
Vyhýbali jsme se pohledům z oken, pracovali se s malou hloubkou ostrosti, postavy máme často komponované v neostrosti či zezadu. Snažili jsme ve filmu nemít klasické establishing shoty, které uvozují, kdo a kde se nachází. Často zobrazujeme věci ve velkém detailu. Bez širšího kontextu. To vše pomáhalo k tomu, aby film působil, co nejvíc sevřeně. Dá se říct, že ve filmu je jenom jedna scéna: běh v parku, která slouží k tomu, aby se člověk konečně nadechl.
Ve filmu je netradiční zvuková stopa, prý jste strávili tři měsíce v postprodukci, jak probíhala práce se zvukařem?
Mnoho zvuků už bylo popsáno ve scénáři. Přemýšlel jsem nad zvuky, aby nefungovaly jenom jako popis prostředí, ale aby hučení cyklistických válců či vysavače odráželo rozpoložení postav. Zároveň stan má svůj zvukový vývoj a postupně se mění každou scénou. Jednou ze složek zvuku kompresoru je bušení srdce ještě nenarozeného dítěte našeho zvukaře. Zvuková dynamika byla stejně tak pro nás důležitá, jako když se stříhá z hlasitých scén do úplného ticha a zase naopak.
V Domestiku zní dynamická hudba, kde jste objevili hudbu? Herec Jiří Konvalinka je spoluautorem hudby.
Hudbu složila skupina Vložte kočku, kapela našeho hlavního herce Jirky Konvalinky. Skládání hudby byl samozřejmě dlouhý proces, kdy se hledalo, jak to má znít. Chtěli jsme na začátku, aby hudba vycházela pocitově ze zvuků kompresoru či cyklistických válců. Chtěl jsem použít plíživou hudbu, která budu umocňovat stísněnou atmosféru filmu. A mít tam i lehce hororový nádech.
Film byl uveden v letošní prestižní hlavní soutěži MFF Karlovy Vary, jaký to byl pocit?
Je to samozřejmě skvělý pocit mít debut v hlavní soutěži na áčkovém festivalu. Když jsme to ukazovali programovému vedení Karlu Ochovi a jeho dramaturgickému týmu, pouštěli jsme jim to jako film pro sekci Na východ od Západu, která je pro první a druhé filmy určená. Takže ve výsledku jsme byli z toho zařazení do hlavní soutěže určitě nadšeni. Věříme, že si film díky uvedení ve Varech najde cestu i na další světové filmové festivaly.
Jak vnímáte žánr Domestiku, je to vztahové drama či psychologický thriller?
Osobně škatulky žánrů moc nemusím, je to zbytečně svazující. Věřím, že každý divák film bude „číst“ trošku jinak. A to si myslím, že je tak správné.
Pokud byste měl nalákat diváky do kina, proč mají jít právě na Domestik?
Divák ve filmu nenarazí na známé filmové tváře, téma filmu se nevyrovnává s naší minulostí, není to ani crowd-pleaser. A to je přesně typ českého filmu, na který bych chtěl jako divák zajít. Jsem unavený z většiny české filmové produkce, proto mi přijde osvěžující a zajímavé jít do kina na film, co se chová a přemýšlí trochu jinak.
Jaké máte další filmové plány?
Momentálně pracuji na námětu na druhý celovečerní film. Tentokrát bych chtěl udělat film, který bude k divákovi vstřícnější. Teď můžu jenom prozradit, že to bude o vztahu mládí ke stáří. Do té doby bych chtěl ale ještě stihnout udělat dokument o FedCupu 1986, jež se konal na pražské Štvanici. Což byla vlastně po olympiádě v Moskvě a Sarajevu největší sportovní událost, která se kdy konala ve východním bloku. Ale především to byl neskutečný tenisový příběh.
TEREZA HOFOVÁ (1979), role Šarloty
Narozena v Ostrově nad Ohří. Absolvovala DAMU v Praze, poté účinkovala v inscenacích pražského Švandova divadla a ústeckého Činoherního studia. Nyní je členkou pražského Studia Hrdinů. Poprvé si ve filmu zahrála v dramatu…a bude hůř (2007) režiséra Petra Nikolaeva, který ji obsadil i do televizního snímku dramatu o bigbítu v éře normalizace Klub osamělých srdcí (2009). V současné době se věnuje dabingu a objevuje se v řadě televizních seriálů (např. Ordinace v růžové zahradě /2005/, Kriminálka Anděl /2010/, České století /2014, role Olgy Havlové/, Mamon /2015/, Svět pod hlavou /2017/, Dáma a král /2017).
Představte svou postavu Šarloty, a co bylo tím hlavním impulsem, že jste se rozhodla roli vzít?
Hlavním impulsem byl kvalitní scénář, velká herecká příležitost, téma, které mě zajímá i hraniční okolnosti ve scénáři.
Šarlota je velmi ambiciózní žena, manželství a láska jsou spíš projekt, než spontánní rozhodnutí. Má trochu posunutý mateřský instinkt. Je chladná, ale je zranitelná. A má příliš mnoho času zabývat se sama sebou. Ona i Roman jsou velmi osamělí.
V čem Vás fascinoval scénář?
Jiným tématem než je většina současných filmů. Také svou sevřeností, atmosférou, netypickými hrdiny, silným konceptem, vysokou kvalitou.
Tématem snímku jsou partnerské sebezničující vztahy, posedlost hlavních hrdinů, jejich egoismus. Nakolik si myslíte, že tento stav vypovídá o současné generaci?
Tématem snímku nejsou partnerské sebezničující vztahy, tématem snímku je spíše pro mě ego a posedlost. Ambice, která může mít ušlechtilý záměr, ale pokud se nadřadí všemu ostatnímu, vede k válečné situaci.
Co je to současná generace? Nemám ráda paušalizování. Nemluvíme o generacích, spíš o nastavení společnosti celkově. Tupý kapitalismus zaměřený na výkon, sobecké samožerství, subjektivní optika.
Myslím, že největším problémem Romana a Šarloty je, že nejsou schopni přijmout stav věcí, ale touží je dotlačit tam, kam oni chtějí, protože ani nevnímají, že by to mohlo být jinak. Naprosto postrádají kreativitu a fantazii.
Jak říká rakouská spisovatelka Elfriede Jelinek ve svém textu Das Werk: “Kdysi jsme utvářeli svět, teď tvoříme sami sebe.”
V celém filmu se řeší „zdravý“ životní styl, určitá móda, co jíst a nejíst, zabývala jste se tímto motivem v rámci nastudování své postavy nějak podrobněji?
Zajímavý je vztah obou hlavních hrdinů k jídlu, perfektně ilustruje současnou zpovykanou jídlo mánii a konzumní styl. Není to o poruše příjmu potravy, ale o poruše vnímání toho, co jídlo je. Z jídla se stala móda, máme ho dostatek, vůbec neřešíme hlad. Jídlo je móda, jídlo je jako oblečení, jídlem se vymezujeme, dokazujeme s ním svou nadřazenost, elitářství. Existuje jídlo pro bohaté a jídlo pro chudé. Dokonce existuje pojem “junk food”. Jídlem zabíjíme nudu, zvedáme si náladu, zaháníme strach, jídlo je zábava. Paradoxně kvůli tomu držíme v zajetí a mučíme jiné živé bytosti. A při této posedlosti paradoxně zcela ztrácíme vztah k přírodě, zvířatům, zemědělství. Spousta lidí nejí maso kvůli trpícím zvířatům, ale proto, že se říká, že to není zdravé. Zase ta sebestřednost. Ale to už trochu odbíhám od tématu filmu.
V rámci realizace jste musela zažít mezní situace – náročné fyzické akce, postava Šarloty z hlediska psychologie je velmi složitá, jdete s ní až na dřeň, jak to vše probíhalo na natáčení?
Natáčení bylo soustředěné a kreativní. Štáb byl komorní a vstřícný, takže jsem cítila důvěru a podporu. A hodně jsme se smáli.
Popište, jak režisér Adam Sedlák pracuje s herci a zda měnil scénář během natáčení?
Scénář se trochu měnil, někdy jsme ho jemně upravovali. Adam měl celý koncept dopředu přesně připravený a promyšlený. Nic nebylo samoúčelné. Věděl, proč si obsadil zrovna nás dva a z toho vycházel. Spíš, než aby nás animoval, nás vedl. A něco po nás chtěl, což mám ráda, ráda pracuji a posouvám se vpřed. Myslím, že jsme se tvůrčím způsobem inspirovali vzájemně.
Snímek je výrazný po formální stránce, odehrává se převážně v prostorách jednoho bytu, nakolik bylo obtížné točit v tak omezeném prostoru?
Pro mě to obtížné nebylo. To spíš kluci ze štábu byli pořád někde natlačení a skřípnutí. Někdy to bylo velmi legrační.
Film byl s úspěchem uveden v letošní prestižní hlavní soutěži MFF Karlovy Vary, jaký máte vztah ke Karlovým Varům? Prý jste si vždy přála uvádět film ve Velkém sále, je to pravda?
Já měla ve Varech babičku, pojí mě s nimi spousta vzpomínek a s festivalem jsem vyrůstala. A když víte, že chcete točit filmy, tak je pak chcete prezentovat v tak magickém místě jako jsou Vary a jako je velký sál v Thermalu. Já tam viděla desítky filmů a mám k tomu těžce sentimentální vztah.
Pokud byste měla divákům doporučit film Domestik, proč jít na tento snímek v září do kina?
Protože uvidí něco jiného, než současná distribuce nabízí. A už teď se budou moci seznámit s režisérem, o kterém ještě budou hodně slyšet a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Adam Sedlák je velmi chytrý člověk s osobitým viděním a vybírá si nevšední témata, formy vyprávění a zpracování. Bylo mi ctí s ním pracovat.
